Bylo mi 14 let a žil jsem v Německu. Můj otec byl (britský) voják, matka Němka. V naší ulici nikdo neměl televizi; zprávy se šířily mezi lidmi, v novinách, přes telefon. V noci, kdy začala stavba zdi, byla naše rodina doma. Začali jsme slyšet lidi křičet, naříkat, hlasitěji a hlasitěji. Vyšli jsme na ulici a byli svědky paniky a strachu. Sousedé si vzájemně sdělovali (a nám), že mají příbuzné ve východním Berlíně – zkoušeli je kontaktovat, ale nemohli. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Šířily se zvěsti. Někteří si mysleli, že jejich příbuzní byli zabiti, nebo budou brzy zabiti. Nikde jsem nic takového neviděl. Všichni brečeli. Po nějaké době nám sousedé sdělovali, že si myslí, že jejich milovaní se jim za zdí ztratili nadobro… Jsem si jistý, že některé z těch ,,ztracených“ vztahů opravdu časem zanikly. Ta noc se natrvalo otiskla do mé paměti.