Moje vzpomínka na 11. květen 1945 ve Volarech je - přirozeně - velmi silně zamlžená. Vím jen to, že jsem procházel či spíše klopýtal v dlouhé řadě Volarských za mojí matkou, vpravo od těl ležících těsně vedle sebe v otevřených rakvích. Můj otec u toho nebyl, nýbrž stál nad polem vyskládaných mrtvol vedle amerických důstojníků, kteří ho jako starostu nechali v úřadě, aby přebíral jejich rozkazy. Protože jsem nesnesl pohled na znetvořená těla (vůbec první mrtvoly, které jsem do té doby viděl!), díval jsem se jinam nebo zavíral oči. Pociťoval jsem hrůzu, ale také strach (protože co se s námi ještě stane?). Ještě dlouhé dny se mi o tom zdálo. Tohle trauma ale brzy překryly další dramatické události ve Volarech, které se mezitím staly českou obcí - jako rabování, zabavování domů a konečně „odsun” v březnu 1946, ztráta domova s jeho neradostnými následky.

K nějaké reflexi, zařazení těch událostí do souvislostí s nacistickými zločiny došlo až mnohem později. V prvních poválečných letech plných existenciální nouze „měl člověk jiné starosti”. Ani v rodině, ani ve škole nebyly nacistické zločiny tematizovány. Vina a hanba byla dlouho vytlačována. Poprvé, když už jsme i u nás měli asi od roku 1950 kino a tam se promítaly ty hrůzostrašné americké filmy o koncentračních táborech a masových vraždách, jsem si uvědomil, že to, co jsem musel zhlédnout 11. května 1945, byla část toho všeho. Teprve tehdy se u mě naplnil výrok jednoho z amerických důstojníků: „Aby děti tyhle zločiny nikdy nezapomněly!”