Znám Husa velmi dobře a obíral jsem se jím a jeho dílem již od mládí, a vždy mne až překvapovalo, jak málo je Hus theolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Zato hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu, i přímo úchvatně líčí rozpory (čímž také rozpaloval své lidové posluchače) mezi tím, jak žije a jak žije panstvo, zejména vysoké duchovenstvo. I jinak pak všechen jeho interes je obrácen k takovýmto světským věcem a k pozemským zájmům širokých vrstev lidu. Náboženská forma jeho výkladů, jak to krásně Engels ukazuje vůbec na velkých sociálních hnutích středověku, jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné tehdy církvi proto, protože ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody. Ale je proto naprosto nehistorické myslet, že by Hus dnes, kdy by takové slupky nepotřeboval, ano kdyby mu překážela, byl vůbec knězem, jako byl tehdy. Dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana byla by velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.

Nerozumím předem, proč mluvčí církve katolické zamítají tak bez výhrady Husa reformátora. Neměl jsem o prázdninách příležitost sledovati katolický tisk, ale v sobotu jsem v „Čechu“ četl článek o „incidentu Marmaggi“, vysvětlující to, co se stalo, výkladem, že Hus neuznával papežství, že učil že papež není náměstkem Kristovým a nemá moci od Krista, že poslušnost v církvi je výmysl vyššího duchovenstva a j. To, opravuji, není pravda – pouhým nahlédnutím do poslední velké katolické monografie o Husovi, do známého díle učeného dra Sedláka, mohl se autor přesvědčiti, že věci se mají vskutku jinak. A studiem obou velkých prací, vyšlých v posledních desíti letech z naší university, v tom zejména díla Vl. Kybala o učení Husově (jeho druhý závěrečný díl bohužel dosud nevyšel), byl by se autor poučil, že v hlavních článcích, pro něž byl Hus v Kostnici odsouzen a jež týkaly se Husova učení o církvi, stál Hus na půdě církevní, že tu šlo spíše o velké nedorozumění, k němuž přispělo nemálo nepřátelské rozkohoutění dvou profesorských skupin na pražské univerzitě, v sporech o slovíčka a jemné distinkce theologických pojmů ženoucích boj až k rozhodnutí na popravišti. (…) Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. Mínil jsem kdysi, že tu pravdou rozumí Hus: spravedlnost. Ale Kybal nás nyní, na základě nejdokonalejšího dosud poznání spisů Husových, poučuje, že tu Hus ovšem nemíní pravdu rozumového poznání, nýbrž pravdu boží, zjevenou v Písmu sv. (…) Závoj padl s obrazu – a my vidíme ryzí středověk tam, kde jsme se domnívali viděti červánky novověku, na místo rozumového sebeurčení tyčí se před námi autorita Písma sv., t.j. bible obojího zákona! Krátce: Hus pravý rázem zapudil Husa falešného.