Zanedlouho bylo 26 bojkovických Romů zavlečeno 4. srpna 1942 do Hodonína a 91 pak 19. března do Auschwitz-Birkenau. Podle pamětníka Josefa Študenta byl druhý z těchto transportů vypraven potajmu a bez vědomí městského úřadu. Prostě se jednoho rána zjistilo, že obyvatelé na Výpusti ani Skalce už nejsou. Nucenou táborovou koncentraci přežili z celé murkovské famelije jen dva její členové: nejprve se vrátil do Bojkovic František a po něm pak ještě jeho bratranec Antonín. Ten po svém návratu poskytl rozhovor o útrapách, jimiž museli projít všichni jeho blízcí: „Dle jeho výpovědi skoro všichni cikáni vymřeli vysílením po velkém týrání, hladu a těžké práci. Nejvíce cikánů zahynulo v polských koncentračních táborech. Zvláště v Osvětimi. Mrtví byli spalováni. Tonek ztratil celou rodinu, ženu, dospělé i malé děti. Před odvezením živil sebe i celou rodinu poctivou prací. Žádné práci se nevyhýbal a byl jedním z nejpoctivějších cikánů. Za těžkého týrání v Německu byla mu zlomena ruka. Že se vrátil nazpět, děkuje jen své silné tělesné konstrukci a zvyklosti těžké a namáhavé práci.”