Mládí Jana Husa
Cvičení se zabývá možnostmi popisu mládí Jana Husa a hranicemi historické vědy.
Cvičení se zabývá možnostmi popisu mládí Jana Husa a hranicemi historické vědy.
Text A
O první polovině života českého reformátora Jana Husa spolehlivě víme jen málo. Nejstarší úřední zpráva o něm pochází až z tzv. suchých dnů před sv. Michalem, které roku 1393 připadly na období mezi 17. a 20. zářím. Jan z Husince tehdy celkem úspěšně složil bakalářské zkoušky, jež mu otevřely cestu k první promoci. Nejspíše už v této době měl podle svého rodiště přezdívku „I lus“. Tomuto zatím nevýraznému bakaláři prostého původu by tehdy nikdo nepředpovídal, že se jednou stane známým v celé soudobé Evropě a že až do počátku třetího tisíciletí nevymizí z živé paměti stoupenců i odpůrců dávno již mrtvé české reformace. Spolehlivých údajů z předchozí doby, jak se záhy dozvíme, prameny poskytují přece jen více. I nadále však mezi nimi bude chybět rok Husova narození. (…) Žádný soudobý pramen sice jihočeský Husinec nedaleko Prachatic jako rodiště reformátora Jana Husa nezmiňuje, nikdo však o něm od konce 16. století vážně nepochyboval. Oba přední Husovi životopisci moderní doby, Jan Sedlák v roce 1915 a Václav Novotný o čtyři roky později, se rovněž přidrželi tradičního mínění. Po jistých pochybnostech, které se porůznu objevovaly v denním tisku, Jindřich Vančura v roce 1923 dosti kategoricky označil za Husovo rodiště vísku Husinec u Klecan. V živé diskusi, do níž se mimo jiné opakovaně zapojili Václav Novotný a Josef Pekař, žádné průkazné, tím méně konečné řešení nepadlo. Jestliže se později odborné i veřejné mínění přiklonilo k jihočeskému Husinci, bylo by to spíše vlivem silné tradice než na základě nesporných důkazů. Také vše, co e někdy barvitě vykládá o Prachaticích a jejich škole, v níž Hus údajně získal nižší vzdělání, nemá oporu v pramenech. To ještě neznamená, že některé podpůrné okolnosti, například Husovy blízké vztahy ke staršímu kolegovi Křišťanu z Prachatic nebo ke „krajanovi“ notáři Václavu z Prachatic, neznějí přesvědčivě. Navzdory pochybám proto nelze očekávat, že by jihočeskému Husinci bylo možné upřít jeho nejvýznamnějšího rodáka.
Text B
Jan Hus byl v jižních Čechách doma. Navštívil rodný Husinec, aby se poklonil otcovu hrobu, dva dny strávil s rodinou své sestry, a pak spěchal zpátky na Kozí. Snad ještě nikdy nepracoval tak usilovně. V bodech si na pergamen připravil obsah nové knihy, která měla nezpochybnitelnými argumenty vyložit skutečné poslání Kristovy církve a srovnat ji s hanebností církve vedené papežem. Do psaní vložil veškerý svůj um a znalosti. Umínil si, že každý den napíše alespoň jednu stránku. Vždy po několika dnech pečlivě pročítal, co právě vytvořil, a jen zřídka hotové pasáže opravoval nebo měnil. Slova jako by sama vycházela z jeho srdce. Tehdy byl opravdu šťastný. I když ho kázání odvádělo od práce, uvědomoval si, jak důležité je pro prostý lid, který se toužil dozvědět pravdu. O nedělích chodíval po vesnicích a kázal na návsích. Soustředil kolem sebe zástup věrných, kteří vždy koncem týdne obešli široký kraj a všechny zva tam, kde zrovna bude Jan Hus kázat. Díky pečlivé organizaci se na některá jeho kázání sešly stovky lidí. A on je nechtěl zklamat. Věděl, že musí pranýřovat hanebnost, hájit boží pravdu, ale musí jim také dávat naději a vracet víru. V té době začal řádit mor, o to těžší bylo povzbudit je. „Jak je u vás?“ vyptával se jich se zájmem. „Špatně,“ odpovídali většinou. Nikdy však nehovořili zkroušeně. Jan Hus jim neustále opakoval, že přišel čas zkoušek, které musí vydržet, protože jedině tak se dočkají spasení. „Vydržte, bratři a sestry, neboť Království nebeské otevírá brány především vám, chudým, poníženým a pronásledovaným. Jen nesmíte ztrácet víru!“ „Pověz nám, mistře Jene,“ zeptal se ho jednou rychtář z nedalekých Malšic, „zhřešil jsem, pokud jsem udílel svátost rozhřešení umírajícím?“ „Nejsi vysvěcen, z hlediska kanonického právaje něco takového neplatné a nepřípustné,“ odpověděl překvapeně. „Proč jsi to učinil?“ „Náš farář, když se objevila černá smrt, ze strachu utekl. Neměli jsme nikoho, kdo by se postaral o umírající. Proto si obec vybrala mě,“ opáčil prostě. Měl široký poctivý obličej a modré oči. Jan Hus se zarazil. To, nač se onen muž ptal, vlastně odpovídalo duchu evangelií. Jenže pokud by s ním souhlasil, popřel by smysl církve. Nejen té zkažené, ale veškeré. Jen kacíři dovolili, aby svátosti podávaly osoby nevysvěcené. Přesto váhal. Na jedné straně umírající křesťan, který by odešel z tohoto světa bez sebemenší naděje, na druhé misce vah kanonické právo a liturgické předpisy. Co je správné?
Projekt vznikl díky grantu Technologické agentury ČR