Text B
Jan Hus byl v jižních Čechách doma. Navštívil rodný Husinec, aby se poklonil otcovu hrobu, dva dny strávil s rodinou své sestry, a pak spěchal zpátky na Kozí. Snad ještě nikdy nepracoval tak usilovně. V bodech si na pergamen připravil obsah nové knihy, která měla nezpochybnitelnými argumenty vyložit skutečné poslání Kristovy církve a srovnat ji s hanebností církve vedené papežem. Do psaní vložil veškerý svůj um a znalosti. Umínil si, že každý den napíše alespoň jednu stránku. Vždy po několika dnech pečlivě pročítal, co právě vytvořil, a jen zřídka hotové pasáže opravoval nebo měnil. Slova jako by sama vycházela z jeho srdce. Tehdy byl opravdu šťastný. I když ho kázání odvádělo od práce, uvědomoval si, jak důležité je pro prostý lid, který se toužil dozvědět pravdu. O nedělích chodíval po vesnicích a kázal na návsích. Soustředil kolem sebe zástup věrných, kteří vždy koncem týdne obešli široký kraj a všechny zva tam, kde zrovna bude Jan Hus kázat. Díky pečlivé organizaci se na některá jeho kázání sešly stovky lidí. A on je nechtěl zklamat. Věděl, že musí pranýřovat hanebnost, hájit boží pravdu, ale musí jim také dávat naději a vracet víru. V té době začal řádit mor, o to těžší bylo povzbudit je. „Jak je u vás?“ vyptával se jich se zájmem. „Špatně,“ odpovídali většinou. Nikdy však nehovořili zkroušeně. Jan Hus jim neustále opakoval, že přišel čas zkoušek, které musí vydržet, protože jedině tak se dočkají spasení. „Vydržte, bratři a sestry, neboť Království nebeské otevírá brány především vám, chudým, poníženým a pronásledovaným. Jen nesmíte ztrácet víru!“ „Pověz nám, mistře Jene,“ zeptal se ho jednou rychtář z nedalekých Malšic, „zhřešil jsem, pokud jsem udílel svátost rozhřešení umírajícím?“ „Nejsi vysvěcen, z hlediska kanonického právaje něco takového neplatné a nepřípustné,“ odpověděl překvapeně. „Proč jsi to učinil?“ „Náš farář, když se objevila černá smrt, ze strachu utekl. Neměli jsme nikoho, kdo by se postaral o umírající. Proto si obec vybrala mě,“ opáčil prostě. Měl široký poctivý obličej a modré oči. Jan Hus se zarazil. To, nač se onen muž ptal, vlastně odpovídalo duchu evangelií. Jenže pokud by s ním souhlasil, popřel by smysl církve. Nejen té zkažené, ale veškeré. Jen kacíři dovolili, aby svátosti podávaly osoby nevysvěcené. Přesto váhal. Na jedné straně umírající křesťan, který by odešel z tohoto světa bez sebemenší naděje, na druhé misce vah kanonické právo a liturgické předpisy. Co je správné?