Ohlédl jsem se po reportérech a Irminu otci. Reportéři balili své saky paky a chystali se k odchodu, otec stál nad Irmou a díval se na mě. „Dokážete si nějakým způsobem opatřit pasy?” Zamyšleně mlčel. Žádný způsob neznal. K získání pasu jsou třeba dvě podstatné věci. Fotografie a aby na policii šel elektrický proud. Černobílé pasové fotografie se snad obejdou bez proudu, ale vyžadují chemikálie. Ty k nám s humanitární pomocí nechodí. Bez proudu nefungují tiskárny na policii a pasy nelze získat. Jsou to dva neřešitelné problémy.
Milí Muriel a Joe,
zatímco píšu, Edvin se dívá na druhý díl Karate Kida na sousedově videu. Edina a Maja jsou s ním a leží na podlaze, protože od včerejšího rána nepřestala střelba a dělostřelecká palba. Včera bylo jen u nás v Dobrinji zabito šest a zraněno 21 lidí. Známý mi právě telefonoval, že se v blízké budově nemůžou pohybovat, protože snajpr střílí na všechno, co se hne. Už u nich v domě zranil zdravotnici, když pomáhala raněnému. Včera byl 114. den tohoto obléhání Sarajeva a jeden známý to okomentoval: „Člověka by omrzela i 114denní dovolená na Havaji.” Mám obavy, co se tu stane, až bude po válce. Bojím se, že už nebude existovat normální život.
Srdečně zdraví Ervin