Mnichovská dohoda

Mnichov, 29. září 1938

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

§ 1 
Vyklizování započne 1. října.

§ 2 
Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.

Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské

33/1945 Sb.

K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:

§ 1 
(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. (2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. (3) Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky. (4) Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

§ 2 
(1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.

Proč byli vysídleni?

Útěky a vyhánění velkých skupin lidí provázejí zřejmě celé lidské dějiny. Od počátku 20. století bylo vyhánění větších skupin obyvatelstva v Evropě a k ní přiléhajících oblastech spojeno nejčastěji s jejich etnickou příslušností. I obě vlny nuceného vysídlení z pohraničí českých zemí, v roce 1938 a v letech 1945–47, mají takový charakter.

Po odtržení tohoto území od Československa a jeho přičlenění k nacistickému optovala většina (asi půl milionu) zde žijících Čechů pro říšskou státní příslušnost, což jim umožnilo (byť bez plných občanských práv, jakých se na základě rasových principů těšili jen říšští občané německé národnosti) v pohraničí zůstat. Asi 250 000 Čechů se rozhodlo odejít do českého vnitrozemí, odjížděli často narychlo a za nejednoduchých okolností, byť si s sebou formálně mohli vzít veškerý movitý majetek. Až tisíce lidí tuto volbu neměly, protože je jejich němečtí sousedé a různé pronacistické, často ozbrojené skupiny vyháněli za použití násilí.

V roce 1945 byla situace pro necelé 3 miliony osob německé národnosti odlišná. V důsledku dekretů prezidenta republiky, vydávaných na sklonku války a v prvních poválečných měsících, Němcům až na tzv. antifašisty nemělo být vráceno československé občanství. Ztratili tak veškerá práva, a pokud nebyli násilně vyhnáni či zabiti (udává se minimálně 20 000 mrtvých) během tzv. divokého odsunu na jaře a v létě 1945, byli na základě mezinárodních ujednání vysídleni do Německa. Jen necelých 200 000 Němců mohlo zůstat. Uznaní antifašisté přitom tvořili jen nepatrné procento z nich, většinou šlo o ty, kteří zůstat museli, protože byli z hlediska státu nepostradatelnými pracovníky v důležitých hospodářských odvětvích, nebo o lidi, které stát prostě vysídlit nestihl.