„Měla jsem malého hnědého, uháčkovala jsem mu čepičku a ušila batůžek, ale jednou jsem ho zapomněla na táboře. Snad udělal někomu radost. A tím skončilo moje dětství, bylo mně 16.”

„Já neměla, ale chodila jsem si s ním hrát ke kamarádce, ta jich měla víc, malé i velké.”

„Já jsem ho v roce 1985 koupila za 15 bonů.”

„Pořád ho mám, už 34 let, tenkrát jsem ho koupila synovi do postýlky už v porodnici.”

„Když jsem ho dostala, skákala jsem čtyři metry vysoko.”

„Stála jsem na něj před Vánoci frontu a jak jsem byla ráda, že na mě vyšli dva, jeden žlutý a malý hnědý, to měly děti radost.”

„Byla to u nás podpultovka, schovala mi je pro děti kámoška, prodávala v Prioru. To bylo radosti.”

„Na mončičákovi bylo nejdůležitější, že se mu dal dát prst do pusy.”

„Plyšový hračky byly buďto moc tvrdý, nebo moc měkký. Ty tvrdý měly v sobě slámu, třeba můj plyšovej kůň v sobě měl slámu a byl tvrdej. A pak ostatní hračky měly v sobě jenom takovou vatu a byly moc měkký a lehký. Mončičák měl v sobě kombinaci obojího: měl těžký končetiny a měkký tělo. A hlavně měl v bříšku pískací část. A kvůli tomu, pozor, se nesměl prát, protože když se vypral, tak jednak mu zplstnatěla srst, a pak už nepískal. Což se stalo jednomu našemu chudákovi mončičákovi a s tím už jsme si pak nehráli, protože byl zplstnatělej a nepískal a tahali jsme se se sestrou o toho zbylýho nevypranýho.”