Komunistické režimy stále více vyčerpávalo obtížné zajišťování relativního blahobytu a potřebné loajality. Až na drobné výjimky bránily soukromému podnikání, a tak se musely smířit s rostoucí černou ekonomikou. Z toho povstala zvláštní symbióza veksláctví a komunistických funkcionářů, takže ti se jevili jako zištní a prodejní. Pod příkrovem komunistické ideologie bujela měšťácká mentalita. Ve stále více hlavách se usazoval pozitivní kapitalistický mýtus o možnosti výrazného zbohatnutí vlastním přičiněním, doprovázený představou o sociálním státu, jenž se postará o ty, kteří nemají potřebné schopnosti. Výhody obyčejného života v reálném socialismu – relativně nízké a rovné platy, ale také relativně nízké životní náklady spojené s vědomím, že téměř o všem rozhoduje stát – přestávaly být považovány za vymoženost a výhodu.

Režimy ve sféře sovětského vlivu nejvíce ohrožovala Moskva, protože dala jasně najevo, že je již nezachrání jako v roce 1956 a 1968, byť pouze proto, že konec studené války oslabil význam východoevropských států pro bezpečnost SSSR. Podle mínění Moskvy by tyto režimy udělaly nejlépe, kdyby následovaly maďarskou a polskou cestu reforem, chtějí-li přežít - Moskva však současně nehodlala nutit zastánce tvrdé linie v Berlíně a v Praze k reformám. Museli se spoléhat sami na sebe.