Nyní po dlouhém studiu umožněném obětmi chudé matky vdovy a absolování předepsané advokátní prakse nadešel čas, abych si založil vlastní existenci. Je nasnadě, že z důvodů shora uvedených mohu a také bych chtěl míti vlastní advokátní kancelář v Plzni. Během doby však vzrostl počet advokátů v Plzni na 70, t.j. na počet, jímž jsou téměř ohroženi již zapsaní advokáti na své výživě. Z tohoto počtu je ale asi přes 50% židů, většinou národnosti německé, nebo židovské, kteří do Plzně přišli odjinud, Čechy nebyli a ani se jimi nikdy necítili. Jsou majetkově silni, takže konkurence s nimi je pro mne českého, nemajetného kandidáta advokacie, syna vdovy po dělníku bez podpory nemožna. Ve stejné situaci jsou i ostatní čeští kolegové, kandidáti advokacie v Plzni a na venkově tomu není lépe.

Výhled do budoucnosti je nyní za daného stavu pro mne jasný a hrozný. Nezmění-li se poměry, budu v budoucnosti bez existence já, má matka, o založení rodiny nemluvě, a budu přihlížeti, jak židovští advokáti, židovské nebo německé národnosti v české Plzni jsou dobře živi z peněz plzeňských českých lidí.

Kdy napsal Bohumil Šedivý svou žádost?

Druhá republika (1938–1939), krátké období trvající od přijetí mnichovské dohody do okupace zbytku Československa, byla charakteristická odklonem od demokratického parlamentního systému první republiky (1918–1938) a vytvořením autoritativního nacionalistického politického systému. Nový zmenšený stát měl být státem národním a bez menšin – vždyť ta německá přispěla k rozbití první republiky. Židé a Romové byli v této době stále více vylučováni ze společnosti.

Již během prvních dnů po přijetí mnichovské dohody se v médiích a veřejném prostoru začaly objevovat antisemitské útoky. Židé byli obviňováni z oslabování českého národa a spojování se s jeho nepřáteli. Nová vláda Rudolfa Berana připravila první protižidovské zákony. Ve stejnou dobu byli Židé vylučováni z profesních sdružení lékařů a právníků – tyto kroky navazovaly na požadavky antisemitské části studentů, která se již za první republiky vymezovala vůči židovské profesní konkurenci.

Z nacisty obsazeného pohraničí odešlo do vnitrozemí kolem dvou set tisíc uprchlíků – mezi nimi zhruba dvacet tisíc Židů. Nově založený státní Ústav pro péči o uprchlíky měřil různým etnickým skupinám různým metrem. Zatímco pro české uprchlíky zajišťoval ubytování, sociální a zdravotní péči a snažil se je co nejrychleji znovuzačlenit do společnosti, od židovských a německých uprchlíků se očekávalo, že se vystěhují do jiné země. Mnoho židovských rodin v této atmosféře poprvé začne uvažovat o opuštění svých domovů a vystěhování. To však bylo stále obtížnější – židovští uprchlíci naráželi na zavřené hranice, obtížně sháněli víza a odjezd jim ztěžovala také omezení týkající se vývozu majetku.