Byli to obyčejní Němci z malých nebo středně velkých měst, poměrně mladí, dvacet, dvacet pět let. A tito lidé směli být najednou drsní, mohli střílet, vraždit, znásilňovat. Všechno směli.

Soudce: Domy byly vyklízeny, Židé, mezi nimi děti, vycházeli se zdviženýma rukama. Vy jste stál s automatickou puškou proti malému chlapci, který byl vámi vyveden z budovy, ruce měl vzhůru. Jak lidé v těchto chvílích reagovali?
Blösche: Byli značně vystrašení.
Soudce: To lze dobře vidět na tomto chlapci. Jaké myšlenky vám běžely hlavou?
Blösche: Tenkrát, při likvidaci zbytku ghetta, člověk celkem o ničem nepřemýšlel.
Soudce: Váš denní chleba, žádné pohnutí ve vašem obličeji.
Blösche: Něco takového bylo k vidění během likvidace každý den.

Posuzujeme-li strukturu osobnosti Josefa Blöscheho - introvertní, vnitřně nejistý (chyběly mu dobré zkušenosti), úniky k představám o své velikosti - zdá se logické, že se před válkou zapojil do organizací, které bojovaly proti existenci sudetských Němců v Československu (k nimž patřil). Blösche dostal možnost přenést svoji méněcennost na jiné. Nejdříve byl jeho obrazem nepřítele Čech, později Žid.